Japonský meč

Japonský meč, mimochodem jedna ze tří císařských insignií, hrál již od nejstarších dob v kultuře Země vycházejícího slunce velice důležitou roli, kromě své primární funkce zbraně suploval roli sakrální, a to jakožto bónóhin, votivní předmět věnovaný svatyni a někdy symbolizující sílu božstev, i statutární, protože v určitých obdobích bylo nošení páru mečů omezeno jen na samurajskou vrstvu. Náboženské motivy se často objevují na horimono, rytině na čepeli meče, i na mečovém příslušenství.Samurajové vnímali meč jako strážce své cti, při přísaze se povytáhl meč z pochvy a opět se s třesknutím zasunul zpět. Přeneseně se tvrdilo, že meč je duší samuraje (buši no damaši).

Po druhé světové válce se meč počal vnímat jako umělecký předmět (bidžucu tóken), čímž bylo pokračováno v japonské tradici absence rozdílu mezi uměním a uměleckým řemeslem i jisté mánie pro autorské umění, charakteristické pro Japonsko především od období Muromači)1333 – 1573).

Na mečích se sledují položky jako textura překládání (hada), linie kalení (hamon), martenzitické efekty (hataraki) etc.. Jako ve všech odvětvích výtvarné tvořivosti i v případě mečů je většina tvorby z uměleckého hlediska prostřední úrovně, což pochopitelně nesnižuje jejich hodnotu jako zbraně a pravděpodobně nejdokonalejší formy meče, kterou kdy lidstvo stvořilo. Výjimečné meče jsou pak samozřejmě v menšině.

Meče dělíme do několika období, z nichž každé vykazovalo rozdíly v rozměrech, tvarech, příslušenství a dalších atributech.

Kotó – období starého meče, meče zhotovené do r.1600

šintó – období starého meče, meče zhotovené po r.1600

šin-šintó – ohdobí historizujícího meče, od konce 18.stol.

gendaitó – meče zhotovené od počátku moderních dějin Japonska(od konce 19.stol.) do současnosti.